Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy

Úryvek z románu Atlasova Vzpoura

Reardenova rodina

Rearden požádal své příbuzné, aby za ním nikdy nechodili bez předchozí domluvy. Plně mu vyhovovalo, že ocelárnu nenávidějí a v jeho kanceláři se objevují jen zřídkakdy. Nyní se ho zmocnilo neodolatelné nutkání vykázat svou matku z areálu. Po chvíli však, s větším úsilím, než si vyžádalo řešení vlakového neštěstí, tiše odpověděl: "Dobrá. Ať jde dál."

Z pohybů a tváře jeho matky čišela defenzivně útočná nálada. Rozhlédla se po kanceláři, jako by dobře věděla, co pro něj ta místnost znamená, a dávala mu najevo pohrdání vůči všemu, co mu je dražší než ona sama. Velmi pomalu a zdlouhavě se usazovala, posouvala ze strany na stranu svou kabelku a rukavice a upravovala si záhyby oděvu, zatímco drmolila: "To je mi vychování, když matka musí čekat v sekretariátu a prosit se o dovolení nějaké stenografky, aby mohla navštívit svého syna, který."
"Matko, je to důležité? Jsem dnes v jednom kole."
"Nejsi jediný, kdo má problémy. Ovšemže je to důležité. Myslíš, že bych se sem vláčela, kdyby to nebylo důležité?"
"Oč jde?"
"O Philipa."
"Ano?"
"Ten hoch je nešťastný."
"Proč?"
"Má pocit, že není správné, aby byl závislý na tvém milosrdenství, žil z almužen a nikdy neměl v kapse jediný vlastní dolar."
"Vážně?" usmál se Rearden překvapeně. "A já čekal, kdy mu to dojde!"
"Takové postavení není pro citlivého člověka důstojné."
"To rozhodně není."
"Jsem ráda, že souhlasíš. Znamená to, že ho zaměstnáš?"
"Co. cože?"
"Zaměstnáš ho, tady v ocelárně? Dáš mu samozřejmě nějaké pěkné, čisté místo, vlastní stůl a kancelář a slušnou mzdu. Ne abys ho poslal někam mezi dělníky k těm páchnoucím pecím."
Rearden ji slyšel dobře, jen nevěřil vlastním uším. "Matko, to nemyslíš vážně."
"Ovšemže myslím. Náhodou vím, že si to Philip přeje, jenom je příliš hrdý, než aby tě požádal sám. Pokud mu ale práci nabídneš sám a podáš to tak, jako bys ho žádal o laskavost, určitě rád přijme. Proto jsem musela přijet sem, aby se nedovtípil, že jsem se za něho přimluvila."
Rearden nebyl fyzicky schopen porozumět tomu, co slyší. Jeho myslí se jako reflektor propalovala jediná námitka a on naprosto nechápal, jak ji matka mohla přehlédnout. Po chvíli se z něj vydrala v podobě zvolání: "Ale vždyť on neví o ocelářství zhola nic!"
"A co na tom? Philip zkrátka potřebuje práci."
"Ale vždyť by na ni nestačil."
"Potřebuje nabýt trochu sebevědomí, aby si mohl vážit sám sebe."
"Ale vždyť by mi nebyl k pražádnému užitku."
"Potřebuje vědět, že o něho někdo stojí."
"A proč bych o něho měl stát zrovna tady?"
"Cizí zaměstnáváš a svého bratra bys odmítl?"
"Já zaměstnávám lidi, kteří umějí vyrábět ocel. Co umí Philip?"
"Je snad tvůj bratr, nebo ne?"
"A co má být?"
Teď zase upřela šokovaný pohled ona na něj. Chvíli jen seděli a mlčky na sebe hleděli, jakoby přes meziplanetární prostor.
"Philip je tvůj bratr," odvětila nakonec jeho matka, jako gramofon opakující kouzelné zaklínadlo, o kterém není dovoleno pochybovat. "Potřebuje se nějak uchytit. Potřebuje brát mzdu, aby měl pocit, že utrácí vlastní, poctivě vydělané peníze, a ne milodary."
"Poctivě vydělané? Pro mě by byl i za niklák drahý."
"Myslíš vůbec na něco jiného než na ten svůj zisk? Já tě žádám, abys pomohl svému bratrovi, a ty počítáš, jak na něm ušetřit niklák. Chceš mi říct, že na tvou nezištnou pomoc nemá nárok?"
Spatřila výraz v jeho očích a odvrátila zrak, hned však znovu vyhrkla, zvýšeným hlasem. "Ovšem, samozřejmě že mu pomáháš už teď - jako bys pomohl každému žebravému tulákovi. Materiální pomoc, to je všechno, co znáš a čemu rozumíš. Pomyslel jsi někdy na jeho duchovní potřeby a sebeúctu? Philip nechce žít jako žebrák. Chce na tobě být nezávislý."
"Tak, že ode mě bude brát mzdu za práci, na kterou nemá kvalifikaci?"
"Ani bys to nepoznal. Máš tady spoustu lidí, kteří ti vydělávají víc než dost."
"Opravdu po mně chceš, abych se podílel na takovém podvodu?"
"Takhle to podávat nemusíš."
"Je to podvod, nebo ne?"
"Vidíš, proto se s tebou nedá normálně mluvit - protože ty nejsi člověk. Nemáš ani špetku soucitu, pochopení pro vlastního bratra, nezáleží ti na tom, jak se cítí."
"Je to podvod?"
"Nemáš slitování vůbec s nikým."
"Myslíš si, že v případě vlastního bratra by byl podvod oprávněný?"
"Ty jsi ten nejnemravnější člověk na celém světě - nemyslíš na nic jiného než na právo. Nemáš v sobě ani kouska lásky!"
Rearden vstal, rázně a trochu křečovitě - výmluvné gesto, že hovor je u konce a návštěvník má opustit jeho kancelář. "Matko, já provozuju ocelárnu, ne bordel."
"Henry!" To pohoršené zvolání bylo reakcí na jeho slovník, nikoli na obsah sdělení.
"O zaměstnání pro Philipa už od tebe nikdy nechci slyšet. Tomu bych nesvěřil ani zametač strusky. Do mé ocelárny má vstup zakázán. Chci, abys to pochopila, jednou provždy. Můžeš mu klidně pomáhat, jak se ti zlíbí, jen to nesmí jakkoli souviset s mou ocelárnou."
Vrásky na její měkké bradě se shlukly do tvaru připomínajícího pohrdavý úšklebek.
"Ta tvoje ocelárna - je to snad svatý chrám Nanebevstoupení?"
"No. ano," řekl Rearden tiše, užasle.
"Copak nikdy nemyslíš na lidi? Nezáleží ti na tvých morálních povinnostech?"
"Já nevím, co si představuješ pod pojmem morálka. A ne, na lidi nemyslím - jen si říkám, že kdybych dal práci Philipovi, už nikdy bych se nemohl podívat do očí kvalifikovanému dělníkovi, který práci nejen potřebuje, ale také si ji zaslouží."
Reardenova matka vstala. Hlavu měla staženou mezi rameny. Slova jako by z ní vyrážela pod tlakem zahořklého, spravedlivého hněvu a zkoušela se trefit do Reardenovy vysoké, vzpřímené postavy. "To je ta tvá krutost, proto jsi tak zlý a sobecký. Kdybys svého bratra miloval, dal bys mu práci, právě proto, že si ji nezaslouží - udělal bys to ze soucitu a slitování a bratrské lásky. K čemu by jinak láska byla? Pokud dáš práci člověku, který si ji zaslouží, nevykonáš žádný dobrý skutek. Jen dar nezaslouženého je morální."
Rearden na ni zíral jako dítě na neznámý děs. Pouze nevěřícnost mu bránila v čiré hrůze. "Matko," řekl pomalu, "ty nevíš, co říkáš. Nemůžeš vědět. Protože jinak bych tebou musel pohrdat tak, jak to nedokážu."
Její výraz ho šokoval ještě víc než vše ostatní - byla v něm porážka, a přece i jakási zvláštní, potutelná, cynická prohnanost, jako by matka znala nějakou tajnou moudrost a vysmívala se jeho naivitě.
Její výraz se mu zapsal do paměti, jako varovný signál, že letmo zahlédl cosi, čemu teprve bude muset porozumět.


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.