Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy

Jiří Kinkor : Hayekova cesta do otroctví

Human design vs. human action - s. 27

Hayek však klíčově a životně důležité rozlišení na realitu člověkem (volním aktem) vytvořenou a realitu existující nezávisle na vůli člověka zásadně odmítá (Hayek 1967, ss. 96-97), čímž se zbavuje toho nejdůležitějšího. Toto rozlišení, které pochází již z antické filozofie, máme prý zapomenout a nahradit jiným rozlišením. A sice rozlišením na realitu vytvořenou člověkem záměrně (human design) a realitu vytvořenou pouhým jednáním člověka bez jakéhokoli záměru (human action).

Racionální člověk však žádné své jednání neprování bezúčelně, bez rozumově podloženého záměru. To, že jednotlivé instituce vznikají evolucí, neznamená, že vznikají bez záměru. Tržní ekonomika, soukromé vlastnictví, stát, peníze atd. nejsou nezamýšlené efekty. Jsou to abstraktní pojmy označující agregovaně to, co je záměrem jednajících lidí. V každé fázi vývoje té či oné instituce lidé přemýšlejí, jak by na základě daného stavu (rozumového) poznání využili svého okolí ke svému prospěchu, jak by to či ono zlepšili. Nejde o bezhlavou, myšlení a záměru zbavenou „human action,“ nýbrž vždy a všude o „human design“(!) - na dané úrovni a v rámci kontextu dosaženého poznání.

Podle Hayeka tedy člověk může cokoli, nemusí se přizpůsobovat na nás nezávislé realitě. Jediné, čemu se má přizpůsobovat, je chování ostatních lidí. A jejich chování se zase má přizpůsobovat jiným lidem - a tak dále v kruhu. Absolutní realita se tedy z obrazu vytrácí. A to je přímý důsledek Hayekova (prvotně Kantova) fatálního subjektivistického defektu v teorii poznání.

Není pravda, že moderní socialismus, plánování a totalitarita jsou odvozeny z předpokladu, že všechny instituce prospěšné lidstvu byly a měly by být vymyšleny s vědomím žádoucích efektů, které přinášejí – jak tvrdí Hayek. Idea socialismu a její totalitní politické důsledky včetně centrálního plánování vyplývají z pojetí člověka jako odvozeného, nepodstatného přívěšku, jehož nejušlechtilejší ctností není racionální starost o sebe sama na základě plné odpovědnosti za svůj život, nýbrž obětování se ostatním, společnosti, sledování absurdního „veřejného prospěchu“ či „obecného dobra.“ Právě proto, že se filozofickým skeptikům a mystikům podařilo podkopat rozum, dosáhli toho, že lidé nejsou schopni sebejistě, sebevědomě a razantně odmítat iracionální a životunebezpečné názory na člověka, altruistická morální dogmata a bezobsažné kolektivistické slogany. Nezbývá jim, než hledat sebevědomí a vodítko jinde než ve vlastním rozumu – v orientaci na kolektiv, skupinu, a na své arbitrární pocity.

Hayek o altruismu - s. 54

„Instinkty“ k altruismu tedy musíme v zájmu většího prospěchu pro společnost překonat, říká Hayek, protože to, čeho bychom jimi dosáhli v malých izolovaných komunitách přímým altruismem, dosáhneme ve velké společnosti daleko lépe nepřímo. Budeme-li se chovat egoisticky, proměníme tuto svou „neřest“ (egoismus) prostřednictvím pravidel a institucí jako jsou trh, soukromé vlastnictví, peníze apod. ve „veřejný prospěch“. Celkový produkt bude větší, bude více „společenských zdrojů“, které se mohou „rozdělovat“. Toto považuje Hayek za individualistickou obhajobu trhu!? Altruismus však není „instinktem“, jak se Hayek mylně domnívá. Je typem morálky, je etickým systémem vyzdvihujícím sebeobětování. Morálka není vrozenou či „přirozenou“ věcí, nýbrž volní záležitostí. Je založena na myšlenkách a hodnotových soudech, jejichž přijetí či odmítnutí si člověk volí. Onen konflikt, o němž Hayek hovoří, není konfliktem „instinktu“ a „pravidel“, nýbrž konfliktem iracionální morálky s nezbytnými potřebami lidského přežití. Aby přežil, musí člověk neustále porušovat iracionální morálku altruismu, pokud ji přijal jako svou morálku. Morálka, kterou je třeba neustále porušovat, aby člověk mohl žít, nemůže být dobrem. Je zlem, kterého se člověk může zbavit jen tehdy, pokud si zvolí morálku života, morálku primárního zájmu o sebe sama, o svůj vlastní život.

Decentralizované využití rozptýlených informací - s. 58

Hayek (byť implicitně) vychází z předpokladu, že jednotlivec svou prací získává majetek, ten se automaticky stává „zdrojem společnosti“ a stát pak (díky své znalostní neschopnosti) jednotlivci laskavě „povolí,“ aby „decentralizovaně“ používal tento „společenský zdroj.“ Avšak decentralizovat lze jen něco, co je centrální. Majetek jednotlivých lidí ničím takovým není, není žádným „zdrojem společnosti.“ Je zdrojem těchto jednotlivých lidí. Hájit „decentralizaci“ znamená vycházet z pojetí majetků jednotlivců jako „centrálního společenského zdroje“, a tudíž degradovat jednotlivce na nepodstatnou součástku „organismu“ zvaného společnost, což je zjevný kolektivismus. „Společnost“ žádné zdroje nemá - kromě těch, které má stát a které sekundárně získává od jednotlivců (a to buď dobrovolně, nebo daňovou konfiskací).

Hayeka vůbec nezajímá kolektivistické pojetí člověka, které sám implicitně nabízí, zajímají jej pouze informace. Jen kdyby centrální autorita překonala nepřekonatelnou informačně-znalostní bariéru, mohla by „společenské zdroje“ jistě „efektivně alokovat,“ řekl by Hayek. Jen proto, že vzniká příliš mnoho „rozptýlených informací“, které centrální autorita není ze své povahy schopna ani absorbovat, natož zpracovat, doporučuje Hayek jejich „decentralizované“ využití.

Kapitalismus jsme proto „nuceni“ zachovat, říká Hayek. Ne tedy z toho důvodu, že je jediným racionálním, morálním (a proto nezbytně i praktickým) společenským systémem uznávajícím jednotlivce jako primární, reálnou a suverénní bytost jejíž vlastní život je její nejvyšší hodnotou, nýbrž proto, že jsme k němu rozptýlenými informacemi „nuceni“ (!!).

Hayekova teorie „rozptýlených informací“ je sama o sobě defektní a kolektivistická. Hovořit o „rozptýlené“ znalosti či poznání je stejně nesmyslné, jako mluvit o „rozptýleném mozku“, v němž jsou tyto znalosti obsaženy. Je absurdní říkat o poznání, že je „rozptýleno,“ když je pouze a jedině funkcí lidského mozku, funkcí jednotlivého vědomí, atributem jednotlivce. Skutečnost, že každý člověk má svůj vlastní okruh a hloubku znalostí, neznamená, že teprve v jakémsi nevědomém „interpersonálním procesu koordinace“ vzniká poznání. Komunikace idejí mezi lidmi není předpokladem poznání. Ideje samotné (jsou-li platně odvozeny ze smyslového vnímání) jsou poznáním. Hayekův objev rozptýlenosti informací je tudíž ekvivalentní objevu, že každý člověk má svou hlavu a své oddělené vědomí, a že neexistuje jedna „společenská hlava“ a jediné vědomí, které by bylo schopno pojmout fakta, která jsou přístupná jen jednotlivcům. Takový „objev“ však činilo každé průměrně inteligentní dítě již stovky let před Hayekem (narozdíl od filozofů, kteří podlehli vlivu Kanta a Hegela). Hayek si neklade za cíl obhajobu prvotnosti jednotlivce jako suverénní bytosti jednající na základě své schopnosti poznávat realitu, s níž musí být jeho jednání v souladu, aby přežil. Hájí orientaci člověka na společnost, tj. na ostatní lidi, jako prostředek překonávání své nevědomosti v procesu přizpůsobování se (často neverbálně) komunikovaným pravidlům, která nejsme schopni rozumem pochopit. Bezděky se staví do pozice člověka, který se v defenzívě brání kolektivistovi tak, že implicitně přijímá jeho cíl, ale odmítá jen prostředek k jeho dosažení jako neúčinný. Vy chcete centrálním plánováním společenských zdrojů dosáhnout prosperity společnosti, říká Hayek kolektivistovi, a potřeboval byste mít „pohromadě“ na jednom místě všechny znalosti a informace, které se ve společenském organismu nacházejí - nedá se však nic dělat, nebylo by to „efektivní,“ protože informace jsou po celém organismu „rozptýleny“ a nelze je z jednotlivých hlav „shromáždit“ do jedné. Taková „obrana“ zcela míjí podstatu kolektivismu, sama je fundamentálně kolektivistická a samozřejmě neplatná a beznadějná. Kolektivistu není třeba přesvědčovat o tom, že centrální plánovači nejsou schopni pojmout znalosti obsažené ve vědomích jednotlivců. V tom nespočívá podstata sporu individualismu s kolektivismem. Kolektivistu je třeba přesvědčovat o tom, že pouze jednotlivci jsou reálnými bytostmi, a že „společnost“ jako taková, tj. jako odvozená mentální abstrakce, nemůže mít žádné cíle nebo zájmy nebo prospěch. Nejprve je však nutné přesvědčit jej o obludnosti a zvrácenosti morálky sebeobětování. Dokud budou lidé věřit, že obětovat se je dobrem, budou neustále hledat někoho či něco, komu je třeba se obětovat. Nejprve to byl Bůh, pak to byla společnost, nyní je to environmentalistický „ideál“ neposkvrněné, panenské přírody bez zásahů člověka jako výraz implicitní nenávisti vůči člověku.

Jiří Kinkor : Hayekova cesta do otroctví


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.