Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy

Leonard Peikoff

Objektivismus: Filozofie Ayn Randové

Ukázky z jednotlivých kapitol


1. REALITA

Rozlišení metafyzicky daného od člověkem vytvořeného je klíčové pro každou součást filozofie a každou oblast lidského života. K těmto dvěma typům skutečností je třeba přistupovat rozdílně, s každým se musí zacházet v souladu s jeho přirozeností.

Metafyzicky dané skutečnosti jsou realitou. Samy o sobě nemohou být předmětem lidského morálního soudu; je nutné je přijímat bez  normativního hodnocení. Fakta reality je třeba nikoli schvalovat nebo odsuzovat, vítat nebo obviňovat, nýbrž s tichým uznalým pokývnutím je přijmout, jako bychom chtěli říci: "jsou, byly, budou a musí být".

Metafyzická danost [píše Ayn Randová] nemůže být pravdivá nebo falešná, ona prostě je - a člověk určuje pravdivost nebo nepravdivost svých soudů tím, zda odpovídají nebo odporují faktům reality. Metafyzická danost nemůže být správná nebo nesprávná - ona je standardem správnosti či nesprávnosti, kterým člověk posuzuje své cíle, hodnoty, volby.

Člověkem vytvořená fakta jsou naproti tomu výsledkem volby, je nutné je hodnotit. A protože lidská volba může být racionální nebo iracionální, správná či nesprávná, nelze se tom u, co člověk vytvoří, jen tiše poddat s tím, že to prostě existuje; člověkem vytvořeným věcem nelze automaticky přikývnout jako to vyžadují fakta reality. Naopak. Jak to vyjádřila Ayn Randová, člověkem vytvořené "je třeba posuzovat, pak přijmout nebo odmítnout a změnit, je-li to nezbytné".

2. SMYSLOVÉ VNÍMÁNÍ A VOLNÍ SCHOPNOST

"Úkolem [lidského] smyslového vnímání," píše Ayn Randová, "je předat člověku fakta existence, avšak úkol identifikovat je náleží jeho rozumu, smysly mu jen sdělují, že něco je, ale co to je, musí poznat svým myšlením." A pouze v rámci onoho "co" - tedy pouze na pojmové úrovni vědomí - vzniká možnost omylu. Spatří-li chlapec veselého vousatého pána v červeném obleku a vyvodí z toho, že ze severního pólu přijel Santa Claus, nedopustily se jeho smysly žádného omylu; chyba je v závěru, který vyvodil.

Takzvaný smyslový klam, jako třeba hůl, která se ve vodě zdánlivě láme, není smyslovým omylem. Podle názoru Ayn Randové jde naopak o svědectví spolehlivosti smyslů. Smysly nijak nefiltrují svou reakci; nereagují jen na jediný atribut (třeba na tvar) ve vakuu, jako by byly izolovány od všeho ostatního; nemohou se rozhodnout část působících atributů ignorovat. V rámci rozsahu své přirozené kapacity nám poskytují evidenci všeho, co na ně fyzikálně působí, reagují na úplný kontext faktů - včetně našeho konkrétního případu, tedy na fakt, že světlo se vodou šíří  jinou rychlostí než vzduchem, což právě způsobuje, že ponořená hůl  vypadá jako zlomená. Analyzovat tento jev a identifikovat jeho příčiny není úkolem smyslů nýbrž rozumu (což může vyžadovat složitou vědeckou znalost). Pokud by zběžný pozorovatel dospěl k závěru, že se hůl ve vodě skutečně láme, byl by tento unáhlený úsudek omylem pojmové úrovně poznání, tj. omylem myšlení a nikoli smyslového vnímání. Kritizovat kvůli tomu smysly znamená kritizovat je za jejich schopnost předávat nám data nikoli o izolovaných zlomcích reality, nýbrž o celku.

3. TVORBA POJMŮ

Průkopnickým odhalením Ayn Randové je zjištění, že podobné konkrétní objekty integrované v rámci pojmu se jeden od druhého liší pouze kvantitativně, jen v míře svých charakteristik. Když tedy vytváříme pojem, spočívá náš mentální proces v uchování charakteristik, jejich rozměry však ponecháváme stranou.

Paní Randová ilustruje své tvrzení jednoduchým příkladem - analýzou tvorby pojmu "délka". Dítě pozoruje, že zápalka, tužka a hůl mají společný atribut - délku. Rozdíl mezi nimi - v rámci tohoto atributu - spočívá pouze ve velikosti: tužka je delší než zápalka a kratší než hůl. Tyto tři entity jsou stejné, pokud jde o jejich charakterizování stejným atributem (délkou), avšak liší se v jeho míře. Co tedy musí vědomí dítěte učinit, aby zmíněné tři případy integrovalo do jediné mentální jednotky? Musí uchovat atribut a jeho proměnlivé rozměry ponechat stranou.

Praktický význam objektivistické teorie pojmů spočívá v obhajobě lidského rozumu na úrovni fundamentálních principů, čímž zároveň filozoficky odzbrojuje jeho nejhorší nepřátele. Klíčem k tomuto historickému úspěchu byla schopnost Ayn Randové ukázat a odvodit, že pojmy mají základ v realitě a že se skutečně vztahují k faktům reality.

4. OBJEKTIVITA

Člověk nepotřebuje metodu poznání, tvrdí mystici, protože v nejdůležitějších otázkách se nemůže zmýlit - pokud obrátí svou mysl vůči Bohu, má automaticky pravdu. Člověk nemá automaticky pravdu, říkají skeptikové, a proto jeho závěry nejsou důvěryhodné; a žádnou metodu, která by mu měla být vodítkem, nemůže nikdy najít; podle tohoto názoru není člověk schopen dospět k pravdě. Člověk nemá automaticky pravdu, odpovídá objektivismus oběma proudům, a právě proto musí definovat metodu poznání, metodu, která bude správným vodítkem jeho mentálních procesů a která umožňuje omylné bytosti k pravdě dospět.

5. ROZUM

To, co jsme uvedli, není názor argumentující proti emocím. Emoce hrají v lidském životě podstatnou úlohu, a v této jejich roli musí být pociťovány, podporovány a respektovány. Bez nich by lidé nemohli dosahovat štěstí ani přežít; necítili by touhu, lásku, strach, neměli by žádnou motivaci, žádným způsobem by nereagovali na hodnoty. Epistemologický závěr však zůstává nedotčen: úloha emocí, byť je podstatná, nespočívá v objevování reality. Odmítá-li někdo jídlo či dýchání jako nástroj poznání, nijak je tím přece nedegraduje, nehanobí ani nepopírá jejich pravou funkci či nezbytnost k lidskému životu. To samé platí o cítění.

Objektivismus není proti emocím, nýbrž proti emocionalismu. Ayn Randová nemá v úmyslu podporovat stoicismus nebo ponoukat k potlačování emocí, nýbrž identifikovat dělbu mentální práce. Není nic špatného na cítění, které plyne z přemýšlení o nějaké otázce; jde o zcela přirozené a správné lidské chování. Chce-li však někdo cítěním nahrazovat myšlení a usurpovat tak funkci, která patří jen a jen myšlení, chová se velmi nesprávně, dopouští se kardinálního omylu.

Prožívá-li jednotlivec konflikt mezi cítěním a myšlením, neměl by své pocity ignorovat. Měl by identifikovat ideje, které je vyvolávají (což může být časově náročná práce); tyto ideje pak porovnat se svými vědomými závěry, objektivně posoudit vznikající konflikty mezi nimi a adekvátně přehodnotit své názory, a ty, které rozum odhalí jako falešné, odmítnout. Neměl by hledat únik v potlačování svých emocí, měl by se naopak upřít k plné identifikaci svých myšlenek a poté jejich racionální analýze, která by měla vyvrcholit novou bezrozporovou integrací. Výsledkem bude uvedení vědomí do stavu emocionální harmonie.

6. ČLOVĚK

Neexistuje otázka, která by byla pro člověka důležitější než tato: Co je člověk? Jakou je bytostí? Jaké jsou jeho základní atributy?

Mnoho myslitelů a umělců hledalo odpověď. Pozorovali lidi a poté nabídli zprávu o povaze člověka. Napříč staletími se jejich výpovědi velmi lišily. Aristoteles definoval člověka jako "rozumové zvíře". Platón a jeho středověcí stoupenci popisovali lidské bytosti jako nadpřirozené duše z jiného světa uvězněné v pozemských tělech. Shakespearova dramatizace ukazovala ambiciózního ale hloupého smrtelníka, postiženého "tragickou slabostí". Thomas Hobbes jej pojal jako mechanistického surovce. Kant viděl člověka jako slepou odnož čehosi nereálného, jako rukojmí nepoznatelného světa. Hegel jej považoval za poloreálný fragment státu. Viktor Hugo viděl vášnivého individualistu ohrožovaného nepřátelským světem. Friedrich Nietzsche představoval démonického individualistu hnaného touhou po moci. John Dewey viděl kus proměnliva zmítaného kalkulem krátkodobé vypočítavosti. Sigmund Freud hovořil o výkaly hnětoucím zvrhlíkovi posedlém nedočkavostí, aby znásilnil svou matku.

Ayn Randová se podívala na člověka a spatřila možnost Howarda Roarka a Johna Galta.

7. DOBRO

Obhájci sebeobětování, ať v té či oné verzi, nikdy nepožadovali důslednost. Nežádali na člověku, aby obětoval své statky, radosti, cíle, hodnoty a ideje ze zásady. I svatí se museli vystříhat takového jednání, které by vedlo k okamžité sebevraždě. Moralisté nesobeckosti od člověka očekávají, že bude dál fungovat, pracovat a dosahovat hodnot - jinak by totiž nezbylo nic, čeho by se mohl vzdávat. Očekávají od něj, že své vědomí bude používat pro sebe sama a svou sebezáchovu, aby se pak mohl oddat sebezapření ve jménu morálky odříkání. Očekávají, že jeho vodítkem budou vrtochy, a sice vrtochy relevantní autority či příjemců prospěchu - kdykoli tyto vstoupí do jeho života a budou žádat výkupné.

Tito moralisté očekávají, že svůj život budeme vést jen na "částečný úvazek", a snažit se, aby nám nejrůznější akty sebezapření nějak prošly, asi tak jako narkomani, kteří také do určité míry přijímají normální stravu, a věří, že jim jejich příležitostné dávky beztrestně projdou.

Žádný z těchto rozporů však nelze prakticky uplatňovat. Život člověka opravdu vyžaduje sledování určitého principu. Žádného zkreslení teorie sebeobětování jsme se shora nedopustili. Charakterizovali jsme pouze, co tato teorie ve skutečnosti říká. Protože důsledné jednání podle této teorie vede k sebevraždě, řídí se jí lidé zpravidla nedůsledně. Pozorujeme tedy, jak se z lidí stávají pouze živí tvorové uplatňující "anti-egoismus".

8. CTNOST

Racionální člověk [v naší soudobé kultuře] je hoden opovržení, protože "nemá srdce", intelektualita je suchopárná, egoismus je vykořisťovatelský, nezávislost je protispolečenská ("asociální"), integrita je rigidní, poctivost je nepraktická, spravedlnost je krutá, produktivita je přízemně materialistická. Souhrnem tohoto přístupu - korunou tohoto smrtonosného kréda - je tvrzení, že hrdost či pýcha je zlem.

Jsou-li lidé přesvědčeni o tom, že by neměli usilovat o dokonalost, že sebeúcta je klamem a že ctnost spočívá v uznání, jak jsou neřestní, pak je jim skutečná ctnost nedosažitelná, a lidský druh uvízl v pasti. Ti schopnější rezignují na své úsilí a ctižádost stát se dobrými, a ostatní se vzdávají jakékoli naděje, že by se dokázali změnit. Výsledkem je masová produkce zoufalství.

9. ŠTĚSTÍ

Stejně tak jako je tělo ke své ochraně vybaveno mechanismem počitků slasti a bolesti, má vědomí dvě emoce, radost a utrpení, fungující jako barometr stejné alternativy, života a smrti. Radost je výsledkem získání zvolené hodnoty, té, která je chována na pojmové úrovni (na rozdíl od vrozené, fyziologicky nastavené hodnoty). Utrpení je výsledkem ztráty nebo neúspěchu na této úrovni.

Tím se dostáváme ke štěstí, které je fundamentální, trvalou formou radosti. "Štěstí" je podle definice Ayn Randové "takovým stavem vědomí, který vychází z dosažení vlastních hodnot."

Na pojmové úrovni není měřítko hodnot, které určuje emocionální odezvu člověka, automatické. Člověkem zvolené hodnoty nejsou nezbytně v souladu s požadavky lidského přežití. Naopak, člověk může dychtivě sledovat iracionální hodnoty a dosahovat tak radosti (svým způsobem) z procesu, jímž se poškozuje. Takový člověk obrací svůj barometr v nástroj smrti; mechanismus barometru pak není jeho ochráncem, nýbrž naléhavě vábivou sirénou vedoucí jej k sebezničení.

10. STÁT

Všechna práva spočívají na etice egoismu. Práva jsou sobeckým vlastnictvím jednotlivce - jsou jeho nárokem na vlastní život a svobodu, na vlastní majetek a sledování štěstí. Jen bytost, která je sama sobě cílem, může mít morální nárok na nezávislé jednání. Kdyby člověk existoval proto, aby sloužil jiné entitě mimo sebe, ať Bohu nebo společnosti, pak by neměl práva, nýbrž jen povinnosti sluhy.

Po celých sedmdesátpět let, když byli konfrontováni s neúspěchy kolektivismu, unikali intelektuálové Západu k dichotomii duše a těla. Říkali, že socialismus nebo komunismus je ušlechtilý teoreticky, není však praktický. Praktický opravdu není. Důvodem je však to, že je falešný a nemravný již v teorii.

11. KAPITALISMUS

Iracionalismus vede intelektuály k zavržení možnosti nezávislosti (resp. orientace na realitu) ve prospěch altruismu, který je dále vede k závěru, že kapitalismus je zlem. A pak, bez ohledu na to, jak skandálně ignorují kontext, jak přepisují dějiny nebo si protiřečí, necítí žádné zahanbení; pokud jsou antikapitalisty, cítí se ušlechtile. Jejich epistemologie jim zkrátka umožňuje manipulovat fakty, jak se jim zachce ? aby dospěli k závěrům, které se jim v té či oné oblasti nebo otázce líbí. Jejich etika je pak směruje pouze k etatistickým závěrům.

Proto intelektuálové nikdy nepochopili ctnost kapitalismu. Nepochopili ji v minulém století a dnes jsou na tom ještě hůře (jejich nevědomost se ještě zvýšila). V jakékoli společenskovědní oblasti jsou dnešní intelektuálové doslova "znalostí nedotčeni", zvláště na poli svého vlastního oboru. Jdou nedotčeni znalostí díky svému oboru, tj. díky typu filozofie, kterou do nich infiltrovala léta jejich akademického vzdělávání.

Kapitalismus je praktický. Kapitalismus je morální. Kapitalismus je pravdivý. Lidé jej však nikdy nepoznají, dokud tyto tři pojmy nepochopí spolu se vším, na čem hierarchicky spočívají.

12. UMĚNÍ

Umění není nástrojem doslovné reprodukce. Funkcí umělce není pozorovat fakta o přírodě či lidech a pak neutrálně referovat o tom, co viděl. Jeho úkolem není bez jakéhokoli posouzení popsat různými formami či styly "jak lidé jednají", a "jak se věci mají"; to je úkolem vědy, žurnalistiky či fotografie. Umění podává zprávu o tom, "jak se věci mají" metafyzicky. Umělec tudíž musí vybírat ze svých pozorování, musí fakta skládat a propojovat jistým promyšleným způsobem. Nejde tu o únik z reality, nýbrž o unikátní formu jejího vnímání. Umění nechce soutěžit s vědeckými fakty, nabízí jiný druh soustředěnosti na realitu, fundamentální soustředěnosti, která vědu a všechny ostatní specializované obory umožňuje. "Umělec," píše Ayn Randová, "nepodvádí realitu - stylizuje ji. ... Jeho pojmy nejsou odtrženy od faktů reality - jde o pojmy, jež integrují fakta a jejich umělcovo metafyzické hodnocení."

Umělecké dílo neříká člověku, že něco je, ale že je to důležité.

EPILOG : DUEL MEZI PLATONEM A ARISTOTLEM

Filozofie není jedinou příčinou cesty, kterou se ubírají jednotlivá staletí. Je však konečnou příčinou, příčinou všech ostatních příčin. Má-li existovat vysvětlení tak nesmírného souhrnu, jakým je lidská historie, která zahrnuje všechny lidi všech oborů a oblastí, může je nabídnout jen ta věda, která se zabývá nejširšími abstrakcemi. Důvodem je to, že jen nejširší abstrakce jsou schopny integrovat všechny tyto obory.

Knihy filozofů jsou počátkem. Krok za krokem se přeměňují v motivy, vášně, sochy, politiky a novinové titulky.

Filozofie utváří podstatu, nikoli detaily. Jednají-li lidé na bázi jistých principů (a rozhodnou-li se neprověřovat jejich platnost), dospějí ke konečnému důsledku, který je v příslušných principech vnitřně logicky obsažen. Filozofie však neurčuje všechny konkrétní formy, v nichž se dotyčné principy mohou projevovat, ani krátkodobé oscilace kolem dlouhodobých trendů, ani časové intervaly jejich jednotlivých fází. Filozofie určuje jen základní směr ? a konečný důsledek.

Abychom porozuměli úloze filozofie v dějinách, musíme být schopni filozoficky myslet, tj. vidět les. Kdokoli jej vidí, ví, že historie není sférou náhod.


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.