Kontrast objektivismu s tradičním filozofickým myšlením

Objektivismus zásadně odmítá ideologie konzervativismu a libertarianismu, s nimiž bývá neoprávněně spojován.

Objektivismus uznává hodnoty nikoli proto, že jsou tradiční a údajně "historicky osvědčené". Objektivismus hájí jen racionální hodnoty, protože jen rozum je platným soudcem hodnot. Jen racionální hodnoty jsou praktické a jen to, co lze rozumem obhájit, se může prakticky osvědčit. Konzervatismus, který pózuje jako obhájce svobodného trhu a kapitalismu, je ve skutečnosti totální kapitulací rozumu, únikem k mysticismu a skepticismu. Pojímá jednotlivce jako přirozeně defektní bytost, jako slepou, pokornou a bezmocnou oběť vůle boží či "veřejného prospěchu". Nutně vede ke kolektivismu a etatismu. Konzervatismus je pouhým intelektuálním parazitováním, jež chce cosi konzervovat a neví co a neví proč.

Libertarianismus (moderní verze klasického osvícenského liberalismu) je povrchním a proto hluboce rozporuplným "voláním po svobodě". Libertarianismus považuje pojem svoboda za neredukovatelný axiom, ignoruje jeho nezbytnou filozofickou bázi. Libertarián v podstatě říká toto: "Nezajímá mě, jak kdo svobodu zdůvodňuje nebo zda ji vůbec zdůvodňuje." V takovém případě se však slovo svoboda stává beztvarým zvukem, nikoli logicky obhajitelnou politickou hodnotou.

Protože konzervativismus i libertarianismus (zpravidla bezděky) absorbují tradiční zpochybňování rozumu a přijímají morálku sebeobětování, nemohou k pojmu svoboda logicky dospět. Naopak, logickým vyústěním jejich filozofických východisek je etatismus a destrukce člověka.

Pokud bychom chtěli shrnout všechny tradiční filozofie a ideologie jednou větou a odlišit je tak od objektivismu, mohli bychom říci toto: na rozdíl od objektivismu všechny popírají fundamentální, primární a nezpochybnitelná východiska poznání (existence, vědomí a identita), jimž nelze uniknout - a to ani při pokusu o jejich popření.

Realita
Všechny tradiční přístupy (s výjimkou Aristotela), výslovně nebo častěji bezděčně, popírají nejhlubší základ poznání. Popírají totiž samu realitu jako nezávislý, primární fakt. Tak či onak tvrdí, že realitu a příčinnost vytváří vědomí - ať vůle Boží nebo konsensus "lidu". Tím podkopávají veškeré poznání, vědu, logiku, princip důkazu myšlenky. Poznání je systémem myšlenek, které jsou v souladu s nezávislou realitou. Avšak pro vědomí, které realitu nevnímá, nýbrž vytváří, ztrácí otázka důkazu význam. Lze jen poukazovat na případné vzájemné rozpory mezi jednotlivými libovolně vzniklými myšlenkami. Platnost každé jednotlivé myšlenky však nelze odvodit. Neexistuje žádná absolutní báze nezávislá na vědomí, z níž by vědomí mělo své myšlenky odvozovat.
Ayn Rand vyjadřuje svůj axiom prvotnosti existence vůči vědomí tvrzením, že "existence existuje". Existence je základním axiomem, jemuž nelze uniknout, a jakýkoli pokus o jeho zpochybnění či odmítnutí je zároveň jeho přijetím. Existence je její pojem pro svět jako celek, pro nezávislou realitu. Jde o nejširší pojem. Zahrnuje vše, co existuje. Proto také otázka, jak "vznikl" svět, nebo jak a kým byl vytvořen, nemá smysl, obsahuje pojmový rozpor. Pojmy vzniknout či vytvořit mají smysl jen pro jednotlivé části reality, z nichž něco jiného jednotlivého vzniká nebo se vytváří. Na realitu jako celek však nelze pojem "vzniknout" aplikovat.

Poznání
Rozum je podle objektivismu jediným nástrojem poznání. Rozum je schopností identifikovat a integrovat vjemy poskytované smyslovým vnímáním. Výsledkem této integrace jsou pojmy. Díky své pojmové schopnosti člověk překonává poznávací kapacitu zvířat.
Rozum pracuje s pojmy a na platnosti jeho pojmů závisí jeho schopnost poznávat realitu. Původ a podstata pojmů a jejich vztah ke smyslovému vnímání (tzv. problém univerzálií) je klíčovou otázkou poznání. Právě na ní ztroskotávala celá filozofie od časů svého zrození. S objektivismem kontrastují dva hlavní přístupy k otázce pojmů.
Podle jednoho jsou pojmy vnitřně nezbytnou součástí reality, ať přirozené nebo nadpřirozené. Jsou jednotkami (podstatami), které se nalézají ve vnějším světě, mimo naše vědomí. Vědomí poznává tak, že je z vnějšího světa pasivně přijímá.
Druhý přístup chápe pojmy jako pouhé výtvory vědomí - bez vztahu k realitě, bez jednotlivých korespondujících reálných objektů. Pojmy tak vznikají zcela subjektivně a jejich obsah, význam a definice jsou věcí dohody.
Oba přístupy odtrhávají vědomí od reality, oba znamenají podkopání rozumu na samém počátku, čímž otvírají cestu k opaku poznání: mysticismu a skepticismu. Výsledkem je soudobý pojmový chaos. Lidé, včetně filozofů a společenskovědních intelektuálů, tápou v tvorbě a interpretaci pojmů, zejména velmi abstraktních pojmů jako např. objektivita, rozum, hodnota, morálka, egoismus, právo, stát, apod.. Dopouštějí se nevědomých fatálních rozporů. Diskuse o morálních a společenských tématech jsou zpravidla beznadějně iracionální.
Ayn Rand zásadně odmítá uvedené přístupy. Přichází s definitivní obhajobou rozumu na základě radikálně odlišného pojetí pojmu jako výsledku aktivního procesu vědomí, který integruje podobné objekty reality do jediné mentální jednotky - pojmu. Děje se tak na základě kvantitativního poměřování jejich podstatného společného znaku. Jednotlivé podobné objekty reality však samy o sobě neobsahují žádnou "skrytou" informaci, že jistý jejich znak je podstatným znakem, jak se domnívali starověcí filozofové. Podstatnost nějakého znaku mu přisuzuje uspořádávací a analyzující proces vědomí, které vnímá a poměřuje vzájemné vztahy, odlišnosti a kauzální závislosti reálných jevů. Detailní analýzu pojmotvorby podává Ayn Rand ve své klíčové knize Introduction to Objectivist Epistemology (Úvod od objektivistické epistemologie).
Zatímco tradiční náboženští myslitelé odmítali lidský rozum jako nedokonalý a konečný a obraceli se pro "poznání" k Bohu, moderní kantovští nihilisté soustředěně útočí na poznání jako takové, vzývají prázdno, nicotu, neexistenci. Podle nich subjekt není schopen realitu poznávat, protože ji něčím vnímá. Poznávat tedy pro ně znamená vnímat ničím. Jakýkoli nástroj poznání činí poznání neplatným. Jak výstižně poznamenává Ayn Rand, z této teorie vyplývá , že "člověk je slepý, protože má oči " hluchý, protože má uši " je klamán, protože má vědomí " a věci, které vnímá, neexistují, protože je vnímá."

Člověk
Objektivistická vize člověka jako strůjce vlastního charakteru, jako potenciálního hrdiny schopného dosáhnout morální dokonalosti na tomto světě ostře kontrastuje s alternativními přístupy.
Křesťanství chápe člověka jako nezbytně a přirozeně nedokonalou bytost zatíženou od narození dědičným hříchem. Moderní kolektivističtí deterministé jej pojímají jako "společenskou" bytost, která získává svou identitu ze svého okolí, jako výslednici "společensko-kulturních" faktorů.

Morálka
Ayn Rand je prvním filozofem, který na počátek morálního systému klade odpovědi na základní otázky, bez nichž není možné o etice smysluplně hovořit. Co jsou hodnoty? Proč člověk potřebuje morálku? K čemu hodnoty slouží? Kdo má být příjemcem prospěchu z hodnot?
Jejím epochálním odhalením je fakt, že pojem hodnota je logicky odvozen z pojmu život, mimo jehož kontext nemá hodnota smysl. Odtud vychází její komplexní odvození etiky racionálního egoismu jako jediného morálního kodexu, který je v souladu s životem člověka. Ayn Rand je prvním filozofem v historii, který dává pojmu "egoismus" správný, racionální obsah.
Naproti tomu převládající morálka altruismu je negací lidského života. Altruismus zcela pomíjí otázku, k čemu hodnoty jsou. Za důležitou a rozhodující považuje jen otázku, kdo má mít z hodnot prospěch. A jeho odpověď je zcela jasná: kdokoli, kromě jejího tvůrce. Za dobro považuje obětování hodnot.
Protože sebezáchova vyžaduje vytváření a spotřebu hodnot, znamená jejich obětování rezignaci na přežití. Život vyžaduje dosahování hodnot a uspokojování potřeb, nikoli sebezapření. Vyžaduje sebevědomé sledování hodnot podporujících vlastní život.
Lidé vědí, že altruismus nelze prakticky uplatňovat, a také se důsledně altruisticky nechovají. Neodvažují se jej však zpochybnit jako ideologii, protože si její opak, egoismus, neumějí vyložit jinak než jako běsnění zvířete ženoucího se přes mrtvoly za svou kořistí. Vzhlížejí k sebeobětování jako vzoru ušlechtilosti, který je však příliš nedostupným, vzdáleným ideálem, než aby jej mohla "nedokonalá" lidská bytost dosáhnout. Nevzdávají se však snahy se mu alespoň trochu přiblížit. Jak řekla Ayn Rand, člověka nestačí přesvědčit k jistému jednání jen poukazem na jeho praktičnost, lidé vždy budou bojovat a dokonce i umírat za to, co považují za dobro.
Altruismus je těsně spjat s kolektivismem. Kolektivismus je pojetí kolektivu, společnosti jako primární entity, jejíž je jednotlivec odvozeným a podřízeným přívěškem. Je buňkou sloužící organismu společnosti. V moderní sekularizované společnosti tak Boha vystřídala jiná entita, které se má člověk obětovat - společnost, ostatní.
Protože se altruismus chápe jako v praxi neuplatnitelné dobro, vráží klín mezi to, co je praktické a to, co je morální. Je nejvyšší čas tento rozpor vysvětlit a odstranit. Nikoli však důslednějším sebezapřením a obětováním se nýbrž obnažením altruismu jako antihumánní etiky, jako morálky nikoli dobra ale zla, morálky sebezničení, morálky smrti.
Otázku charity, kterou altruismus vyzdvihl na úroveň měřítka a podstaty morálky a příklad sebeobětování, pojímá objektivismus jako okrajovou záležitost nouzových situací, otevřenou striktně logickému uvažování a hodnocení. Zda člověk pomůže jinému (finančně či jinak), záleží na tom, jakou hodnotu pro něj dotyčný představuje a zda by případná pomoc neznamenala obětování hodnoty vyšší.
Zájemce o podrobný výklad objektivistické etiky odkazuji na brilantní knihu Ayn Rand The Virtue of Selfishness.

Politika
Kapitalismus je politický systém orientovaný na ochranu individuálních práv člověka. Je systémem, který logicky navazuje na morálku racionálního egoismu, protože bez obhajoby rozumu a egoismu nemá koncept práv člověka smysl. Není-li rozum schopen poznání a není-li vlastní život nejvyšší morální hodnotou, není důvod k obhajobě práv.
Politikou dneška je etatismus. Etatismus je expanze státu na úkor individuálních práv. Jakákoli další funkce státu nad rámec ochrany individuálních práv na život, majetek a svobodu, znamená nezbytně rozpor, znamená popření individuálních práv. Je iniciací fyzického násilí proti nevinným lidem. Je zlem. Etatismus je politickým uplatněním kolektivismu. Je důsledkem všech kolektivistických teorií, o něž se opírají soudobí intelektuálové a politici - socialisté, konzervativci, komunisté či jiní - od "veřejným prospěchem" motivovaného klasického liberalismu a utilitarismu přes všechny odstíny koncepce společenské smlouvy až po marxistické totalitní ideologie. Tyto ideologie se však neuplatňují v čisté a důsledné podobě, a to ze dvou důvodů. Protože jsou mylné, vedly vždy k problémům, z čehož intelektuálové vyvodili závěr o "konci ideologií," čímž vylili vaničku i s dítětem. Druhým faktorem je pokračující a nemalý vliv zhoubné filozofie pragmatismu (americká filozofie konce 19. a začátku 20. století). Pragmatismus odmítá logiku, absolutnost pravdy, morálních hodnot a obhajobu a důsledné uplatnění jakýchkoli principů považuje za "dogma." Orientuje se na krátkodobé, a v chaosu izolovaných jednotlivostí uzavřené myšlení, resp. smyslové vnímání jeho konkrétních bezprostředních efektů "řešících" konkrétní bezprostřední problémy.
Filozoficky je celkem nepodstatné, zda má uplatnění etatismu umírněnou (tj. nedůslednou) formu, jakou je např. sociální stát (welfare state) nebo formu totalitní diktatury komunistického, nacistického, náboženského či jiného typu. "Měkká" forma etatismu pomalu ale jistě přerůstá v mohutnou regulaci a nakonec v totalitní diktaturu. Rozpory a problémy způsobené jednou regulací plodí potřebu dalších a dalších, ještě iracionálnějších regulací. Tento bludný kruh nelze přetnout beznadějnými pragmatickými metodami nekonečných pokusů a omylů pravicových či levicových vlád, ani hledáním konkrétních izolovaných jednotlivostí a kosmetických změn ve fundamentálně špatném rámci, nýbrž obhajobou rozumu a racionálních principů.
Všechny etatistické ideologie vyrůstají z popření absolutní platnosti rozumu, popření schopnosti člověka poznávat realitu. Filozofický skepticismus, mysticismus či subjektivismus nevyhnutelně vedou k orientaci na společenskou autoritu a na kolektivní rozhodování, které nahrazuje úlohu rozumu. Společnost a stát, tj. kolektivní dohoda a nikoli rozum, pak rozhoduje o tom, co je pravda, co je dobro a co údajně "funguje" pro společnost jako celek.
Ačkoli kapitalismus, jako systém založený na rozumu, je jediným systémem, který skutečně funguje, je terčem skryté či otevřené nenávisti drtivé většiny intelektuálů. Jejich myšlenkový pochod lze shrnout takto: Kapitalismus je postaven na egoismu. Egoismus je zlo. Kapitalismus je tudíž zlem.

Úvod do objektivismu