Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Zdravotnictví S jakou morálkou se zdravotnictví uzdraví?
Vydáno dne 24. 10. 2004 (čteno 4851×)

Jiří Kinkor

(Drobně upravená verze článku Hanebná „solidarita“ a devastace zdravotnictví ze dne 16. 02. 2001)

Vládnoucí strana neustále hledá „koncepci zdravotnictví“ a pod novou ministryní zdravotnictví nabývá směrování k dalšímu utužení etatizace tohoto odvětví nových rozměrů. Do médií se dostaly dokonce zprávy o myšlence jistých stranických „expertů“ vyvlastňovat soukromé lékařské praxe v rámci budování nové „páteřní sítě“ zdravotnických zařízení. Prý se však dle ministerstva zdravotnictví nejedná o oficiální stanovisko, jen o námět jednoho z podkladů pro tvorbu koncepce. Lékaři protestují.

Mnohem podstatnější je však nedávný výrok ministryně zdravotnictví, která po svém jmenování do funkce v rozhovoru pro Mladou Frontu Dnes na otázku, jak bude řešit narůstající finanční krizi řady zdravotnických zařízení, odpověděla: „znovu opakuji, že chci rozjet heslo: Peníze až na posledním místě. Dokud do zdravotnictví nevstoupí morálka, neuzdraví se.“

Proti tomuto heslu se žádné bouřlivé protesty nekonaly. Zřejmě by se nekonaly, ani kdyby ministryně důsledně rozvedla, jakou morálku má na mysli. Málokdo se dnes v politice i mimo ni explicitně zabývá morálními otázkami, natož aby veřejně a systematicky tu či onu morálku hájil či napadal. „Připadá mi, že řada návrhů, ať už zákonů nebo vyhlášek, vychází z určité ideologie, nikoliv z věcných argumentů. Možná že je to dáno tím, že programy politických stran jsou hodně ideologické a nevycházejí ze znalosti práva, ekonomiky nebo dokonce holých faktů,“ uvedl ve Zdravotnických novinách Jiří Pekárek, prezident České stomatologické komory. Dost už bylo různých ideologií a morálky, myslí si Pekárek a spolu s ním možná většina lékařů i ostatních. Určitě dost bylo iracionálních ideologií a iracionální morálky. Je ale životně důležité přijmout racionální ideologii a morálku, nikoli zavrhnout či ignorovat všechny.

Chceme-li pochopit kořeny všech sporů o to, kudy se má dále ubírat zdravotnictví, musíme se vždy vracet k primárním východiskům argumentujících stran. Je bezcenné diskutovat a přesvědčovat se vzájemně o tom či onom konkrétním návrhu, aniž bychom chápali, z jakého obecného předpokladu či kontextu se vychází. Právě tam je řešení sporů třeba hledat.

Fundamentální diskuse o reformách zdravotnictví není odbornou otázkou z oblasti medicíny a zdravotnictví. Oním kořenem všech koncepčních i konkrétních střetů je filozofický spor mezi racionálním egoismem a morálkou sebeobětování, mezi individualismem a kolektivismem. Primární diskuse se musí odehrát právě na poli morálky. To neznamená, že ji nemohou a nemají vést lékaři. Naopak mohou a nepochybně by měli, avšak nikoli jakožto lékaři, nýbrž společně s ostatními lidmi jako lidé hájící jisté obecné morální myšlenky.

Společným jmenovatelem všech ideových konfliktů ve zdravotnictví a zhuštěným vyjádřením morálky ovládající toto odvětví je pojem „solidarita“. Právě na jeho hanebném zneužívání je v konečné instanci postavena celá obhajoba státní regulace zdravotnictví. Státní regulace zdravotnictví a zvláštní daň (k zamaskování její pravé podstaty se jí říká zdravotní „pojištění“) jsou údajně projevem a zárukou „solidarity“ mezi mladými a starými, mezi zdravými a nemocnými, bohatými a chudými atd. Taková argumentace je zcela nesmyslná. Cožpak věk, zdravotní stav nebo majetková situace jsou samy o sobě důvodem k nějaké solidaritě? Cožpak solidarita je nějaký závazek (který má být navíc ještě zaručen)?

Pojem solidarita znamená jednorázovou a mimořádnou pomoc či podporu v nějaké životní tísni, kdy člověku hrozí nebezpečí či smrt (úraz, mezi zdravými přírodní katastrofa, požár, apod.) nebo čelí nespravedlnosti. Solidarita je zásadně dobrovolně vyjádřeným vztahem. Nezávislé individuální hodnocení ostatních a zjištění, zda si zasluhují, aby jim bylo pomoženo a následné poskytnutí pomoci je racionálním egoismem. Protože ostatní lidé mohou být pro život jednotlivce dobrem nebo zlem, musí je hodnotit podle toho, jak se chovají – ve svém vlastním životním zájmu. Tomu, kdo je pro mě (byť potenciální) hodnotou, mohu v nouzové situaci pomoci, aniž by šlo o oběť. Vzdání se hodnoty ve prospěch hodnoty větší není obětováním se.

Solidarita vynucená fyzickou státní silou (konfiskací peněz) je obludným pojmovým rozporem. Nejde o solidaritu, nýbrž násilí vůči nevinnému člověku. Apel na člověka, aby – navíc se státní pistolí u hlavy – převzal odpovědnost za životy ostatních lidí a systematicky jim obětoval své hodnoty, není solidaritou se slušnými a rozumnými lidmi. Je naopak odmítnutím faktu, že každý člověk se během svého života musí předem připravovat (zejména finančně) na složité životní situace. Je odmítnutím přirozeného a nevyhnutelného faktu, že každý člověk nese odpovědnost za svůj život, protože jen on sám má nástroj k přežití: svůj rozum.

Nárok člověka na hodnoty vytvořené jinými je jasně a zřetelně projevem morálky sebeobětování, obětování vlastního života. Nenechme se mýlit, altruismus neznamená pomoc tomu, kdo si ji podle individuálního hodnocení zaslouží. Altruismus znamená nezištný vztah vůči komukoli, odmítá vlastní prospěch člověka ze svého jednání, tj. žádá trvalé a systematické sebeobětování.

Na této morálce je postaveno celé zdravotnictví (a zdaleka ne jen zdravotnictví). Tato údajně „ušlechtilá“ morálka sebeobětování je v zásadním rozporu s lidským životem. Podle tohoto morálního kodexu koná člověk dobro jen tehdy, nejedná-li pro svůj vlastní prospěch. Důsledné a principiální uplatnění altruismu, tj. nejednání ve svůj prospěch, znamená obětování vlastního života – sebezničení a smrt.

Protože altruismus je morálkou smrti a nikoli života, nikdo se jí důsledně neřídí. Chce-li člověk žít, musí etice altruismu neustále unikat. Lidé jí unikají, avšak viní za to sami sebe, nikoli etiku altruismu. Efektu, jehož kazatelé této zrůdné středověké morálky chtějí a od nepaměti chtěli u člověka dosáhnout, je tak dosaženo. Jak asi vypadá psychika člověka, který ví, že se své morálce musí neustále zpronevěřovat, aby mohl žít? Jak asi vypadá jeho sebeúcta? Takový člověk je nutně veden k závěru je člověk je v podstatě defektní bytost, svou přirozenou povahou je zlem, není schopen morální existence, není schopen chovat se „dobře“. Výsledkem je zničení individuality, rezignace na vlastní schopnost a odpovědnost a touha oddat se autoritě. Takový člověk se nutně obrací ke kolektivu či Bohu, aby oni směřovali jeho život, když on sám je nicotným a nemravným tvorem.

Logickým vyústěním altruismu je kolektivismus, protože kolektivismus odpovídá na otázku altruisty, komu se má obětovat: ostatním, společnosti, „veřejnému prospěchu“. Morálka obětování se všech všem je ztělesněna v kolektivistickém pojetí společnosti jako primární entity – jakéhosi komplexního „organismu,” jehož odvozené součástky – jednotlivci – nejsou plně reálné bytosti odpovědné za svůj vlastní život. Jsou to pouhé nesamostatné buňky sloužící organismu společnosti. Společnost, národ, či jiná skupina má podle kolektivismu své vlastní cíle, hodnoty a zájmy, kterým jsou individuální zájmy podřízeny. „Veřejný prospěch“ či jeho četné ekvivalenty („veřejné blaho,” „společenský prospěch,” „obecné dobro,” „veřejný zájem“ apod.) jsou absurdní, bezobsažné pojmy. Prospěch mohou mít pouze jednotlivci nikoli společnost či veřejnost. Pojem „veřejný prospěch“ nelze nijak definovat a zjistit jeho obsah. Je to pouze (a záměrně) prázdný zvuk, který kolektivista potřebuje k apelu na sebeobětování. Nemůže totiž říci, že obětovat se musíme jinému člověku, protože člověk jako jednotlivec není podstatný. Obětovat se musíme celku, skupině, kolektivu.

Jak jsou obecné kolektivistické ideje aplikovány na zdravotnictví? Stát uplatňuje tzv. „zdravotní politiku“. Pod hrozbou státního násilí (absurdních zákonů) se všechny subjekty v odvětví zdravotnictví musí podřizovat nesmyslným cenovým sazebníkům, diktátu „pojišťoven“ (které žádnými pojišťovnami nejsou, protože pouze přerozdělují peníze zkonfiskované daňovým poplatníkům), povinným byrokratickým metodikám, standardům, „informačním potřebám systému,“ „celospolečenské alokaci zdrojů,“ záměrům rozvoje „zdravotnické sítě“ a desítkám dalších a dalších nemravných a nesmyslných regulací.

Lékař má tedy být otrokem sloužícím potřebám „systému“, „společnosti“. S pacientem si nesměňuje hodnoty, má mu sloužit. Kolektivista požaduje „rovnost přístupu“ ke zdravotní péči. Zcela ignoruje, že hodnoty (zdravotní péče) musí někdo produkovat a že je produkuje a směňuje nikoli pro absurdní „veřejné blaho“ nýbrž proto, aby za ně získal jiné hodnoty. Kdo neprodukuje a činí si nárok na spotřebu cizího majetku mimo rámec svobodné směny, parazituje. Takový člověk žádný nárok na přístup k hodnotám, které druzí produkují, mít nemůže.

Kolektivisté argumentují, že deregulace zdravotnictví by způsobila ztížení či dokonce znemožnění dostupnosti kvalitní péče nízkopříjmovým skupinám obyvatelstva. Právě jim se tedy mají všichni a všechno obětovat. Kolektivisté si však neuvědomují, že důsledkem jejich ničivé morálky a z ní vyplývající regulační devastace není zpřístupnění kvalitní péče nízkopříjmovým skupinám, nýbrž dramatické snížení dostupnosti a kvality péče všem. Proč? Protože kvalitní produkt může poskytovat jen sebevědomý a svobodný člověk motivovaný racionálním vlastním prospěchem a zaslouženou tržní odměnou, nikoli otrok obětující svůj život potřebám „systému“.

Většina lékařů zřejmě netuší, v jak hlubokém moři iracionality se pohybují. Jakkoli jsou dnes nespokojeni, myslí si, že je v principu správné, aby o jejich práci a ceně jejich služeb rozhodovali politici, úředníci ministerstva a zdravotních „pojišťoven“. Chaos a bída zdravotnictví nejsou důsledkem špatné regulace, špatných sazebníků, nesprávné hodnoty bodu či jiné špatně prováděné státní „zdravotní politiky“. Pravou příčinou je politické rozhodování o zdravotnictví vůbec. Dokud bude zdravotnictví vystaveno jakékoli formě státní regulace, nemá lékař či zdravotnický manažer šanci uplatnit to, co je racionální, co mu přináší prospěch. Musí dělat to, co je iracionální.

Místo aby se lékaři přímo, zřetelně a bezprostředně dovolávali svého nezcizitelného práva na svobodu a život, aby demaskovali nemravnost iniciace státního násilí, prosazovali své vlastní racionální zájmy a odmítli nesmyslné „právo“ člověka na zdravotní péči, což jim nedovoluje zhoubná altruistická mentalita, musí si pomáhat falešným poukazováním na zájem pacienta a bezcenným porovnáváním svých platů se zahraničím. Ve zdravotnictví však nejde primárně o zájem pacienta, nýbrž o práva lékaře – při péči o pacienta. Pacient je jen zprostředkovanou obětí politizovaného zdravotnictví. Hlavní a přímou obětí kolektivismu v medicíně je lékař, nikoli pacient.

Dokud nebudou hájit svá práva nezávisle na tom, co by se pacientům či komukoli jinému nejvíce líbilo, nemají lékaři šanci vybřednout z bídy socialistické medicíny. Jejich klíčovou zbraní není medicína ani ekonomie ale racionální filozofie a morálka. Nemohou chtít důsledek (tržní odměnu za své výkony a racionální práci), aniž by přivedli na svět jeho příčinu (morálku racionálního egoismu a prosazení práva na svobodu).

Racionální postoj lékařů (který zatím zcela chybí) není bojem za „zájmy“ lékařů jako lékařů. Je obhajobou práv lékařů jako lidí, nikoli nějakých jejich profesních „zájmů“. Lékaři nemají nějaká zvláštní práva jako lékaři. Mají nezcizitelná práva jako lidé. Právo na život, svobodu a majetek je objektivně odvozený princip, bez jehož sledování není lidský život ve společnosti dlouhodobě možný. Nejde o nějaký arbitrární zájem. Jde o život nebo smrt. Jiná alternativa není, a takto ostře je nezbytné alternativy formulovat. Lékaři musí bojovat za objektivní filozofické principy a nikoli nějaké své speciální subjektivní „zájmy“. Princip individuálních práv je objektivním morálním principem platným pro každého člověka.

Zdravotnictví potřebuje úplnou deregulaci a privatizaci, potřebuje svobodu. Nezíská ji však nikdy, dokud lidé nepřijmou morálku života, morálku racionálního egoismu a zásadně neomítnou její opak. Nelze hlasitě protestovat proti myšlence vyvlastnění a současně ignorovat (nebo dokonce přijímat) morálku, kterou má na mysli ministryně zdravotnictví.



[Akt. známka: 3,80] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 8 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.