Před týdnem se mohli čtenáři zpravodajského serveru Aktuálně.cz dozvědět, že Česká republika žije na ekologický dluh, a že kdyby všichni lidé na světě spotřebovávali tolik zdrojů jako průměrný Čech, potřebovali bychom tři planety, abychom jako lidstvo mohli přežít. Češi mají prý příliš velikou tzv. ekologickou stopu.

Ekologická stopa je koncept, který se v environmentalistické rétorice hluboce zakořenil. Udává, kolik plochy Země člověk potřebuje pro svůj život, při určité spotřebě zdrojů a produkci odpadů. Ze sumy ekologických stop všech občanů se dále vypočítává ekologická stopa celézemě. Jednoduše řečeno, planeta má prý pouze omezené schopnosti uživit současnou populaci. A pokud je bohatý západ schopný svoji spotřebu držet na tak vysoké úrovni, jaká je dnes, je to umožněno pouze tím, že spotřeba chudých států je velmi malá. Jestliže by všichni lidé na celém světě začali spotřebovávat v takové míře, jako lidé v Americe nebo Evropě, produkční mez planety by byla překročena a nastal by všeobecný nedostatek, raketový růst cen, války o potraviny a vodu, a globální hladomory.

Problém je, že koncept ekologické stopy nespočívá na reálných základech, a slouží pouze jako naléhavá a emotivní součást propagandy environmentalistů, kteří se snaží tvrdit, že západní civilizace svou příliš vysokou spotřebou poškozuje planetu, vykořisťuje chudé státy, a žije na úkor příštích generací. Touto propagandou je masírována široká veřejnost a cílevědomě jsou vymývány hlavy i dětem ve školách, při tzv. ekologické výchově. Cílem je vystrašit veřejnost, včetně malých dětí, které se ekologistické masáži nedokáží bránit, a přinutit ji přijmout hlavní environmentalistické premisy: nenávist k tvořivému lidskému rozumu, průmyslové civilizaci a svobodné tržní ekonomice.

Nesmyslnost výpočtu „ekologické stopy“ spočívá především v tom, že počítá pouze s nynější úrovní produkce. Počítá s tím, že dnešní objem produkce je konstantní a dále neměnný. "Ekologická stopa je vyjádřena v globálních hektarech. Každá jednotka odpovídá jednomu hektaru biologicky produktivních ploch s globálně průměrnou produktivitou." (http://www.hraozemi.cz/ekostopa/) Jestliže dnes využívaná plocha Země je schopna umožnit produkci určitého množství potravin nebo nerostných surovin, a je schopna absorbovat určité množství odpadu, podle teorie ekologické stopy je tato produkční schopnost, neboli globálně průměrná produktivita, konečná.

„Globálně průměrná produktivita“ je zásadní slabinou celé koncepce ekologické stopy a činí ji naprosto odtrženou od reality, nedůvěryhodným výmyslem. Žádná absolutně maximální,  jednou pro vždy daná  produktivita hektaru neexistuje. . Produktivita není funkcí plochy, ať využívané či nevyužívané. Ve skutečnosti závisí množství vyprodukovaných hodnot především na lidské schopnosti produkovat. Tato schopnost se po celou dobu vývoje lidské civilizace měnila. Prvobytně pospolná společnost byla pomocí primitivního zemědělství schopna dosahovat jen velmi nízké produkce. Postupem času byli lidé schopni získávat víc a víc, poznávali nové způsoby hospodaření, objevovali nové nerostné suroviny a učili se je využívat jak je svému pohodlí, tak i k další produkci. Během mnoha staletí byly šlechtěny odolnější a výnosnější druhy zemědělských plodin a využívány další a další surovinové zdroje pro stále složitější technické postupy. Dnes je lidská civilizace schopna produkovat tolik potravin a využívat tolik přírodních zdrojů jako nikdy předtím – a stejně jako před sto lety si nikdo nemohl představit možnosti vývoje geneticky modifikovaných plodin odolných proti nepřízni počasí a škůdcům, tak si ani my dnes neumíme představit, co přinese vědecký pokrok dalších generací.

Lze říct jen jedno: produkční míra planety závisí zejména na racionální tvořivé schopnosti člověka. Schopnost lidí produkovat se odvíjí od rozumu – a protože člověk je schopný poznávat neomezeně, a znalosti sdílet ve společnosti, je i maximální množství produkce lidmi obydlené planety neomezené. Žádná „ekologická stopa“ není tak velká, aby přesáhla lidskou schopnost tvořit.

Schopnost produkovat však samozřejmě nemají všechny kultury stejnou. Je pravdou, že bohatý západ nakupuje obrovské množství přírodních zdrojů v chudých zemích – za což platí dohodnutou cenu. Životní úroveň i spotřeba tamních lidí je velmi nízká. Není to však tím, , že by bohaté země žily na úkor zbytku světa. Jestliže by bohaté země nenakupovaly a netěžily v chudých zemích, produkce těchto zemí by byla daleko nižší než v dnešní době. Stačila by stěží na obživu tamních obyvatel, kteří by chodili po zemi plné nevyužitého nerostného bohatství, a statisíce hektarů půdy by ležely ladem – protože místní obyvatelé nejsou schopni tyto hodnoty využít. Omezení produkce a spotřeby v Evropě nebo Americe by znamenalo nejen snížení životní úrovně zde, ale i v chudých státech. „Ekologická stopa“ bohatých zemí by se sice rapidně snížila, ale jakou by to mělo cenu? Nejen všeobecné snížení blahobytu, ale i omezení růstu do budoucna a zabrzdění technologického vývoje.

Chudé státy nejsou schopné dostatečného rozvoje zejména z důvodu smýšlení jejich obyvatel. Jejich životní filozofií je kmenový způsob života, spjatost s přírodou, primitivní rituály. Nikdy se tam nerozvinulo nic, co by se podobalo racionálnímu individualismu, který v Evropě a Americe umožnil vznik kapitalismu a nesmírný růst blahobytu. Chudé země v Africe se potácejí mezi anarchistickým chaosem, brutálními kmenovými válkami a různými formami socialistických diktatur. Nejsou schopné dostatečné akumulace kapitálu, který by nastartoval alespoň nějaký rozvoj a optimistický výhled do budoucna.

Pokud by však obyvatelé chudých zemí dokázali přijmout určitou vizi kapitalistického hospodářství, zvýšila by se jejich vlastní produkce a jejich blahobyt. Environmentalisté varují, že růst spotřeby tam, kde je dnes spotřeba zatím velmi nízká, by zvýšil „globální ekologickou stopu“ a způsobil vážné problémy. Odmítají vidět, že růst tamních životních nároků by vedl k dalšímu zvyšování a intenzifikaci produkce. Zúrodňování rozsáhlých území, zvýšená míra využívání odolných, geneticky modifikovaných plodin, hydroponické farmy, nalézání nových surovinových zdrojů a substitutů, efektivnější ukládání a zpracování odpadu – to vše zvyšuje celkovou produkční schopnost naší planety v míře, o jaké tvůrci konceptu ekologické stopy odmítají uvažovat. Tvořiví lidé dokáží využívat Zemi v takové míře, o jaké se environmentalistům ani nezdá.

Například ekonom Julian Simon ve své knize Největší bohatství ukazuje, že hydroponické farmy by dokázaly hravě nasytit světovou populaci: "Při dnešní výkonnosti [hydroponických farem] lze celou stávající populaci světa zásobovat z čtvercové plochy o straně 140 mil, což je přibližně společná rozloha států Massachusetts a Vermont a méně než desetina Texasu. To představuje pouze asi tisícinu půdy, která je v současnosti využívána pro zemědělství. … Pokud by se to z nějakých důvodů zdálo být příliš velkým prostorem, lze ho hned desetkrát zmenšit: stačí stavět desetipatrové továrny na potraviny, což by nemělo být větším problémem než desetipatrová kancelářská budova." Toto je jen jeden z mnoha příkladů, které Julian Simon uvádí. Plošná výměra se stává při produkci potravin takřka nepodstatným faktorem – díky tvořivé lidské mysli. Počítají environmentalisté s něčím takovým při formulaci svých katastrofických, alarmistických vizí? Samozřejmě, že ne. Podobně vyvrací statistik Bjorn Lomborg ve své knize Skeptický ekolog environmentalistické strašáky o neschopnosti Země pojmout další a další odpad produkovaný člověkem: při současné produkci by bylo možné všechen odpad z USA za celé 21. století vměstnat do čtvercové oblasti o straně 28 km.

Environmentalistům jde v první řadě o omezení jakékoliv produkce a spotřeby, kterou vidí jako nepřirozenou a proti přírodě. Nesmysly o příliš velké „ekologické stopě“ jim v tom slouží jako vhodná záminka, schopná vyburcovat zmanipulovaný dav. Cílem environmentalistického hnutí v žádném případě není trvalý rozvoj lidské společnosti. Vůbec je nezajímá, jaké může dnešní produkce, dnešní spotřeba a dnešní blahobyt přinést další produkční možnosti pro budoucí generace. Hnacím motorem environmentalistických postojů je nenávist ke všemu, co produkci a blahobyt umožňuje – k průmyslové civilizaci, lidské svobodě a touze po štěstí. V každé technologii vedoucí k uspokojení jakékoliv lidské potřeby, která se neshoduje s jejich zeleným náboženstvím, spatřují čiré zlo, zatímco ideálem je pro ně spjatost s přírodou a prehistorický primitivismus (v němž člověk bojuje s přírodou o holý život a většinou prohrává). Finský radikální ekoaktivista Pentti Linkola (http://en.wikipedia.org/wiki/Pentti_Linkola) tento pohled shrnul výrokem, který environmentalistickou mentalitu vykresluje dostatečně jasně: "Vše, co jsme vytvořili za posledních sto let, bychom měli zničit."

Jestliže nebudou postoje ekologistických teoretiků důrazně vyvráceny a odmítnuty jako nejen mylné a lživé, ale zejména veskrze nemorální a namířené proti samotné podstatě člověka, je jen otázkou času, kdy bude soustavně manipulovaná veřejnost sama požadovat omezování výroby i spotřeby a zavedení vysoké míry centrálního plánování. V tu chvíli však zmizí hlavní, nepostradatelný předpoklad pro zvyšování produkčních možností naší planety – svoboda.

Neměli bychom se obávat nesmyslných ekologistických strašáků, jako je nereálný koncept „ekologické stopy“, přelidnění, nadměrná spotřeba, nebo vyčerpání schopností Země poskytovat přírodní zdroje. Pokud něco ohrožuje rozvoj lidské civilizace na této planetě, není to růst produkce a spotřeby, nýbrž omezování svobody jednotlivců.